Chválit, ale nepřechválit

Mezi učiteli a rodiči se o chválení vedou diskuse a polemiky. Jak často děti chválit, abychom to „nepřehnali“? Zda dětem vůbec víc neškodí, když je chválíme, protože jim tím budujeme závislost na cizí pozornosti a hodnocení, bez níž by už nebyly schopny samy prospívat. Psychologické výzkumy prokázaly, že někdy mohou pochvaly ovlivňovat chování dětí spíš negativně, mohou totiž ničit jeho vnitřní motivaci.

V českém jazykovém a kulturním prostředí je pojem chválení často vnímán v kontextu chlouby či sebe-chvály. Tyto negativní konotace pak skrytě brání tomu, aby se vyjevila samotná podstata aktu chválení a abychom si účinné způsoby chválení osvojili. V odborných kruzích se odvíjí diskuse, zda nahradit pojem chvála jiným nezatíženým slovem. Někteří autoři dnes razí pojem oceňování. Není však sporu o tom, jak se pedagogičtí a psychologičtí odborníci shodují, že je to velice důležitá podpora, kterou má dítě dostávat.

Chválení by mělo být konkrétní. Je to pozitivní hodnocení konkrétní činnosti dítěte, kterým mu dáváme najevo svou důvěru a pomáháme pěstovat jeho sebedůvěru, další chuť k objevování, zkoumání, navazování vztahů a ke hře a k práci. Zároveň v něm pěstujeme schopnost zhodnotit o ocenit nejen své jednání.

Ale pochvalná generalizující slova typu „Jsi šikovný. Jsi hodná holčička“ jsou nejen neúčinná, ale dokonce kontraproduktivní. Ta totiž skutečně mohou u dítěte vyvolávat falešné představy o jeho výjimečnosti. Nekritičnost dítě ohrožuje. Až jednou v něčem neobstojí, bude své selhání těžko snášet a bude se mu hroutit představa o výjimečnosti sebe sama.

Zatímco dítě, které zažívá konstruktivní pochvaly typu „Jsi šikovný, že jsi po sobě utřel ten flek od čaje. Mám z tebe radost, že jsi pomohla kamarádce zavázat si tkaničku“, se učí oceňovat konkrétní drobnosti. Při neúspěchu je schopné najít a odrazit se od malého pozitiva a nespadnout z velké euforie do velké nicoty. Pokud učitel ve škole vkládá do dětí důvěru a očekává, že věci zvládnou dobře, je to pro ně velká motivace. K budování vzájemně přátelské atmosféry pomáhají i pochvalné poznámky, které občas k dítěti pronese: „Je fajn si s tebou hrát. Dobře se mi s tebou pracovalo.“ Dává tím dětem komunikační vzor, který začnou používat mezi sebou.

Některé děti neumějí uznání přijmout, neví si rady, jak se přitom zachovat. Často jde o děti, které jsou ze svého okolí zvyklé spíše na kritická slova než na povzbuzení. V tom případě by se nemělo úsilí vzdávat, ale naopak systematicky děti učit uznání přijímat. Umět přijmout uznání od druhého je velice důležitá dovednost pro celý život. Skrze ní se rozvíjí schopnost reflektovat a ocenit sebe sama. Ve škole by měl učitel také umět poznat, zda se v dané situaci lépe hodí pochvala před ostatními či mezi čtyřma očima, co je pro dítě příjemnější, co je lépe povzbuzuje a odměňuje, co je lépe rozvíjí.

Způsob, jakým děti podporujeme, uznáváme a oceňujeme, je učíme vyrovnávat se s překážkami, neúspěchy a zklamáními, učíme je být samostatnými a odpovědnými, uvědomovat si a prožívat rozpory. Vyrovnaný a sebevědomý člověk potom v dospělosti nesahá po náhražkách či náhradních řešeních jako je šikana nebo návykové látky.

2018-12-19T14:13:43+00:00