Zdroj fotografie: Psychologický ústav AV ČR

Šikany se často dopouští oblíbené děti, učitelé se o polovině závažných případů vůbec nedozví. Před třiceti lety jsme neměli ani definici šikany, ale dneska víme, jak škodí, takže bychom jí měli lépe předcházet, říká Lenka Kollerová z Psychologického ústavu Akademie věd. Mezi nejlepší způsoby, jak výskyt šikany na školách snížit, považuje finský program KiVa, který ve Schole Empirica převádíme do češtiny a nabízíme prvním základním školám.

Slovo šikana všichni známe. V čem se ale šikana liší od jiného nepříjemného chování?

Šikana je druh agrese, tedy chování, jehož záměrem je druhému ublížit. Hlavním kritériem šikany je asymetrie sil mezi tím, kdo ubližuje, a tím, komu je ubližováno. Šikana se také typicky vyznačuje opakovaností, ale to není nezbytné kritérium, klíčová je ona nerovnováha sil mezi agresorem a jeho obětí. Nerovnováha spočívá často v počtu: asi v polovině případů šikany ve škole ubližuje skupinka žáků jedné nebo dvěma obětem. Druhým častým případem je nějaká sociální převaha v kolektivu: dítě, které někomu ubližuje, je třeba oblíbenější, má více kamarádů nebo je mají raději učitelé – a má tak pocit, že si to může dovolit.

A proč vůbec z různého agresivního chování vyčleňujeme jako zvláštní kategorii zrovna šikanu?

Protože je vysoce škodlivá. Kvůli narušené rovnováze mají oběti menší možnosti se bránit, takže často ubližuje velmi silně. Těm, kterým je ubližováno, může způsobovat depresivní a úzkostné symptomy a může zhoršovat jejich pozici v kolektivu. Proto je šikana nebezpečná svými důsledky – a taky je samozřejmě velmi nemorální.

O šikaně se mluví zejména v posledních pár dekádách, některé průzkumy navíc ukazují, že její výskyt stoupá. Šikanují se dnešní děti víc, nebo se dneska častěji zabýváme chováním, nad nímž by se v osmdesátých nebo devadesátých letech nikdo nepozastavil?

Srovnání napříč dekádami je komplikované, protože definici šikany máme jen dvě nebo tři desítky let, navíc se mění nástroje, jimiž šikanu měříme. Spíš se zdá, že míra šikany nijak dramaticky nestoupá, spíš jí věnujeme větší pozornost, umíme ji lépe rozlišit a změřit.

Předpokládám, že se škodlivost šikany do určité míry odvíjí od toho, nad čím dítě ještě mávne rukou a co už je zraňuje. Mění se v čase citlivost dětí vůči šikaně?

O tom nemáme konkrétní data. Škodlivost se odvíjí jak od povahy útoků, tak od citlivosti dítěte – ale zdá se, že napříč obdobími se individuální charakteristiky dětí nijak zásadně nemění, děti jsou podobné jako v osmdesátých nebo devadesátých letech. Měnit se může především kontext.

A jaký je vliv toho kontextu? Zajímalo by mě, jestli může být nějaké jednání víc zraňující, pokud je jako společnost bereme vážněji.

To si nemyslím. Jako společnost bereme vážněji agresivní chování jako celek – a tedy i šikanu. Učíme se si jí lépe všímat, lépe ji rozeznat a zastavit. Nemyslím, že bychom jako společnost omylem věnovali pozornost nějakým zdánlivým nebo banálním příkořím. Spíš lépe rozlišujeme, co je a co není škodlivé a co je a není akceptovatelné.

Určitě také v posledních dekádách věnujeme víc pozornosti tomu, jak se dětem ve školách daří. Zaprvé díky tomu, že si to můžeme dovolit, protože máme dostatečné vědecké a pedagogické kapacity. Zároveň to souvisí s rozsáhlým výzkumem, který dokládá, že to, jak se dětem ve školách v jejich vrstevnicích vztazích daří, souvisí s jejich školním výkonem a školní motivací do budoucna. Co děti ve školách prožívají a zda se cítí dobře a bezpečně, souvisí s chutí pokračovat ve vzdělávací kariéře a být ve vzdělávacích kolektivech.

Zmiňovala jste, že výhoda agresorů často vyplývá z dobrého postavení ve třídě, včetně obliby učitelů. Není pak pro učitele těžké si takového chování všimnout?

Reálně se učitel dozví v průměru zhruba o polovině závažných případů šikany. Takže si musíme být vědomi toho, že polovina šikany před námi zůstává skrytá. S větší pravděpodobností se o šikaně dozví učitelé, kteří mají důvěru žáků. Důvěru si vybudují postupně, pokud se zajímají o to, co je dětem ve škole příjemné a co ne, a pokud se s nimi o tom baví a dávají aktivně najevo, že se jim děti mohou svěřovat. K tomu, aby se učitelé dozvěděli o šikaně, přispívá tedy hlavně důvěra v učitele – a pak také nastavení otevřené komunikace a norem chování: co ve škole a třídě je akceptovatelné a co ne. Učitelé by měli dětem jasně dávat najevo, že je v dané škole neakceptovatelné někomu ubližovat, a naopak běžné a přijatelné stěžovat si učiteli, když se mi něco nelíbí, třeba jsem svědkem nějakého nepříjemného zážitku, vidím, jak někdo někomu ubližuje.

Na otázku, co má učitel v případě šikany dělat, s kolegy podrobně odpovídátebrožuře Akademie věd. Mohla byste stručně shrnout nějaké nejčastější chyby, jichž se učitelé při řešení šikany dopouští?

Učitel by se měl určitě vyhnout tomu, že si pozve do kabinetu jak šikanující, tak šikanované děti, a snaží se to vyřešit ve skupince. Učitelé by se měli konfrontaci mezi šikanujícími a šikanovanými striktně vyhnout. Také se setkáváme s tím, že se učitelé snaží šikanu řešit často sami – ale zkušenosti z našich ško, i škol ze zahraničí, ukazují, že učitelům pomáhá možnost řešit šikanu společně, ve spolupráci s kolegy, s vedením školy a s rodiči. Takže je dobré nebát se pozvat na individuální rozhovory rodiče šikanovaných a rodiče šikanujících. Má doporučení jsou tedy dvě: užívat individuální rozhovory a nebát se spolupracovat na řešení s kolegy a s rodiči.

A co je nejdůležitější v přecházení šikany?

Zaprvé je užitečné se v oblasti šikany vzdělávat, aby učitel věděl, jaké má šikana projevy, jak si jí všimnout a jak ji řešit. Zároveň se osvědčuje spolupracovat na prevenci a řešení šikany s kolegy a dalšími institucemi, jako jsou pedagogicko-psychologické poradny či střediska výchovné péče. A školy jako instituce mohou realizovat preventivní programy proti šikaně, někdy s podporou neziskových organizací.

O rozhovor jsme vás požádali poté, co jste v podcastu Akademie věd zmiňovala, že bychom v Česku měli zavést program KiVa, který ve Schole Empirica právě překládáme do češtiny. Co vás vedlo k tomu, že jste ze široké palety zahraničních preventivních intervencí doporučila právě KiVu?

Mám radost, že se KiVa dostává do České republiky, protože ji považuji za kvalitní. KiVa je zakotvená v jasné teorii a má empiricky ověřenou účinnost. Jedná se o celoškolní program, který zahrnuje jak preventivní, tak intervenční složku, což je docela unikátní, zejména v kombinaci s faktem, že KiVa má ověřenou účinnost napříč různými zeměmi. Považuju za důležité, že jde o celoškolní program: Myslím, že musíme měnit prostředí celé školy, aby prevence byla dlouhodobě udržitelná.

Co konkrétně znamená, že je KiVa účinná?

KiVa je výjimečná v tom, že má prokázané účinky ve všech formách šikany, to znamená v šikaně verbální, fyzické i vztahové. Podstatné to je například s ohledem na narůstající pobyt dětí v online prostředí: KiVa účinně předchází i kyberšikaně. V praxi to znamená, že dlouhodobě sníží výskyt šikany průměrně třeba o patnáct až dvacet procent. V některých školách je úspěšnost nižší, v jiných vyšší. V oblasti prevence šikany je to hodně, i když se to tak nemusí zdát. Ušetřit pětinu dětí toho, aby se ve škole staly terčem šikany, je úspěch. Program navíc zmírňuje následky šikany u dětí, které se terčem šikany stanou. Dá se tedy říci, že program snižuje procento šikanovaných a současně zmírňuje negativní dopad šikany.

A čím KiVa takového účinku dosahuje?

KiVa vychází z teorie šikany coby skupinového procesu: z poznání, že do průběhu šikany mohou zasáhnout i jiní aktéři než ti šikanující. KiVa necílí primárně na to, aby přímo ovlivnila samotné potenciální šikanující, aby byli k druhým ohleduplnější, ale pracuje chytře s celým vrstevnickým kontextem. KiVa cíleně připravuje děti, aby věděly, co mají dělat, pokud se stanou svědky šikany. Aby věděly, jak šikana vypadá, že není akceptovatelná a že nejvíc pomůže jít se svěřit učiteli, který pak může něco udělat, či jinak oběť šikany podpořit.

Díky KiVě se ve školách změní prostředí, normy mezi vrstevníky. Protože KiVa mění, co je mezi dětmi považováno za žádoucí a nežádoucí, zvyšuje rizika pro ty, kteří někoho šikanují, a naopak snižuje rizika pro ty, kteří se někoho zastanou. Ubližovat druhým je považováno za méně akceptovatelné a pomáhat ostatním naopak za akceptovatelnější. Díky této změně vrstevnického prostředí šikanující od svého chování často upouští bez toho, abychom museli pracovat přímo s nimi, což bývá často obtížné – obtížné bývá už jen je v kolektivu identifikovat, natož je přesvědčit. KiVou se změní vrstevnické prostředí a díky tomu se výraznou měrou sníží pravděpodobnost šikanování. KiVa tak markantně snižuje šikanování ve všech oblastech, od osobních vztahů po kyberšikanu.

Jak by mělo prostředí ve škole ideálně vypadat?

Školní klima má být v první řadě bezpečné. Dítě by se mělo cítit bezpečně, jak fyzicky, že mu nikdo nevezme svačinu nebo nezničí mobil, tak emočně, dítě by nemělo prožívat nervozitu nebo strach z toho, koho potká před školou nebo ve škole a co se tam stane. Mělo by být jasně vymezené, jak se k sobě ve škole chováme a jak ne. Mělo by se často dávat najevo, že jsme k sobě slušní a ohleduplní. Stejně tak by se mělo otevřeně sdělovat, že šikanu neakceptujeme a považujeme je za chybu, které je potřeba předcházet napravovat ji.


Psycholožka Lenka Kollerová, Ph.D., se v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR zabývá agresivitou, vrstevnickými vztahy ve školách a jejich souvislostmi s depresivitou dětí a jejich školním výkonem. Školní šikaně se věnovala v několika výzkumných projektech na české Akademii věd a americké University of Maryland.