Foto: Global Teacher Prize, použito se svolením Eduin

Paní učitelka Andrea Tláskalová je další z řady inspirativních učitelů z projektu Učíme se podnikavosti, s kterými vám přinášíme rozhovor. V roce 2017 se umístila na druhém místě v ceně Global Teacher Prize. Kromě učení se věnuje tvorbě didaktických materiálů, organizuje workshopy, kurzy pro předškoláky a volnočasové kroužky. V loňském ročníku Soutěže malých podnikatelů byly její žákyně “stříbrné”. V rozhovoru se s námi podělila o své zkušenosti s vystupováním v televizi v pořadu UčíTelka, učením venku a online výukou.

Jak jste na ZŠ Zbiroh zvládli přechod do online prostředí? 

Já jsem hned druhý den po uzavření školy založila pro školu web, kam dáváme v neděli úkoly na celý týden, aby to rodiče měli všechno “pod jednou střechou”. Do toho si každý učitel vybíral, s čím bude pracovat, podle toho, co mu nejvíc vyhovovalo. Já a některé kolegyně jsme například používaly Skype, některé starší kolegyně si s dětmi telefonovaly. Navíc celá sborovna byla proškolena na Google učebnu, která je u nás ve škole teď nově zavedena. Paní ředitelka pozvala externího školitele a všem byl zřízen účet. Budeme se teď soustředit na to, abychom žáky naučili v tomto prostředí pracovat. Chceme, aby se učitelé sjednotili a používali stejnou platformu, ale když někdo bude chtít používat něco jiného, Tak se mu v tom bránit nebude.

Přinesete si něco z online prostředí do normálního provozu školy?

Určitě ano. Z mé třídy je teď 15 dětí ve škole a 8 doma. Už jsme se zkoušeli spojit přes videohovor. Děti hlavně řešily, co měly ke snídani, a byly strašně upovídané, mávaly na sebe, takže na výuku to ještě moc nebylo. Ale dá se tímto způsobem zároveň pracovat s dětmi, které docházejí do školy, i s dětmi, které zůstávají doma. A počítám s tím, že do budoucna, když bude nějaké dítě delší dobu nemocné, bychom se mohli tímto způsobem spojit a dítě by hodinu nezameškalo. To by bylo přínosné hlavně tehdy, když budeme probírat novou látku. Spojení se spolužáky, i když jen přes obrazovku, je důležité i pro sociální vyžití. Nemocné dítě by se necítilo tolik izolované. 

Jakou formu podpory učitelé a žáci podle Vás teď nejvíc potřebují?

Školy jsou hodně různé, ale myslím si, že důležitá je podpora technická, jak pro učitele, tak pro děti. Z pohledu výchovného poradce je, zvláště teď, důležité propojení se sociální službou, která může situaci monitorovat a rodině s případnými problémy pomoct. Škola to bohužel všechno nevyřeší. A pokud se situace v rodině nebude nějak kompenzovat, tak se nůžky mezi dobře a hůř zabezpečenými dětmi rozevřou ještě víc. Pak bude velmi náročné pokračovat ve výuce ve třídě se všemi dětmi. Ale na druhou stranu si nemyslím, že by děti zameškaly tolik látky, že už to nepůjde dohnat. Já osobně červen vždy využívám jenom na opakování. Náš dřívější pan ředitel říkal, že co nenaučíme do listopadu, to už nenaučíme, protože pak jsou Vánoce, pololetní prázdniny, jarní prázdniny, Velikonoce…

Vystupujete v pořadu UčíTelka. Jaká je to zkušenost?

Úplně nová! Občas jsem celou noc nervózní, protože chci, aby moje výuka děti bavila. Ale já ty tři děti, které se mnou budou ve studiu, neznám, děti u televize už vůbec neznám, natož rodiče, učitele, inspektory, úředníky z ministerstva a další, kteří na UčíTelku koukají. Díky účinkování v tomto pořadu jsem si uvědomila, jak je pro mě důležité, že své žáky znám a všichni víme, co jsme již prošli. Opravdu se během výuky hodně vracím a chci spojovat nové učivo s tím, co se už děti naučily, aby si vytvořily vazby. A to je tady strašně těžké. 

Taky jsem ještě nikdy nedělala tak dlouhou přípravu na 18 minut, do kterých se musíme vejít. Nikdy jsem nezažila, aby každá vteřina byla tak důležitá. Občas, když položím dětem ve studiu otázku a čekám na odpověď, v duchu si říkám: “pokud budou ještě pár sekund otálet s odpovědí, tak se nevejdeme do časového limitu.” [směje se]

Od svých žáků mám ale pozitivní ohlasy. Jsou rádi, že v televizi vidí našeho školního králíka Ňufíka, kterého do studia pravidelně beru. Pro mě je důležité u děti budovat vztah k přírodě, takže Do UčíTelky nosím různé přírodniny. Když nemůžu s dětmi do přírody, tak se snažím tu přírodu donést dovnitř. 

Proč si myslíte, že je důležité vést děti ke vztahu k přírodě?

Příroda děti obklopuje a bude obklopovat celý život. Je to přirozené prostředí, kde se děti úžasně rozvíjí. Malé děti jsou velmi vnímavé, jsou také k přírodě spravedlivé a ochranitelské. Přijde jim to všechno jasné, samozřejmé. Když děti tráví v přírodě čas, pozorují změny a snáz si uvědomují spojitosti. Pak můžeme ve třídě diskutovat, co a proč se stalo. Mě to baví, děti to baví, jsme na čerstvém vzduchu… S věkem ta přirozená zvědavost a vnímavost uvadá a bohužel v dnešní době děti netráví tolik času venku jako dřív. Já jsem například chodila na jízdárnu a starala se o koně od A do Z, včetně krmení, kydání hnoje atd. Dnes je běžnější zaplatit si jenom jízdu. Tím jsou děti ochuzeny nejen o čas v přírodě, ale také o zodpovědnost, a ta je velmi důležitá. 

Je možné výuku v přírodě zavést i na větších školách?

U nás je 350 děti, já mám třídu 24 dětí, takže si nemyslím, že tolik záleží na počtu. Ale jsme zvýhodnění v tom, že máme velkou školní zahradu a hned za plotem je les. V centru většího města to nemusí být tak jednoduché, přesto bych se snažila děti ven dostat, i když jen do parku. Děti potřebují pestrost a do přírody se tolik samy nedostanou, takže je třeba je k tomu navádět. 

Jaké předměty se dají venku vyučovat?

Já jsem si prošla čtyřmi etapami: nejdřív jsem učila venku tělocvik, výtvarnou výchovu, prvouku a přírodovědu – to je celkem běžné. Potom jsem začala budovat školní zahradu, dělali jsme tam výukové prvky: hmatový chodníček, geostezku atd. Potom jsem se zapojila do iniciativy Učíme se venku a naučila jsem se, jak v přírodě vyučovat češtinu a matematiku. Lidé často mají předsudky, že tyto „základní“ předměty venku vyučovat nejde, ale já jsem se třeba naučila venku učit i rod a vzory. Samozřejmě s prvňáčky je to jednodušší než se čtvrťáky a páťáky, ale i tak se to dá. A teď jsem ve čtvrté fázi, kdy se orientuji podle počasí. Například když napadne čerstvý sníh, tak jdeme kreslit geometrické tvary. Ale já jsem pro selský rozum a zlatou střední cestu a když si potřebujeme napsat diktát, tak si ho napíšeme uvnitř ve škole v lavicích. Určitě nemusíme být venku za každou cenu.

Jak jste se vyrovnala s výukou online, když jste zvyklá s dětmi trávit čas v přírodě? 

Bylo to náročně, ale přesto jsem se snažila děti dostat trochu do přírody. Zadávala jsem jim například úkoly, aby si přinesly domů šišky a měřily je, když jsou suché a když jsou mokré, nebo aby našly kopřivu a uvařily si kopřivový čaj. 

Dařilo se vám do výuky zapojit témata z projektu Učíme se podnikavsti a setkávat se v rámci CKP?

My jsme dali na doporučení ČŠI a MŠMT, a taky na naše vlastní uvážení, a neprobírali jsme novou látku. Dětem jsme dávali úkoly, které byly zaměřené právě na rozvoj kritického myšlení, řešení problémů, vyhledávání informací atd. Takže s tématy projektu Učíme se podnikavosti jsme nadále pracovali. Začali jsme také plošně ve škole využívat metodiku Skills Builder, učitelé s dětmi probírali okruhy dovedností, které tato metodika zahrnuje. Pro nás to byla první zkušenost s formativním hodnocením, o kterém se teď hodně mluví. 

Co se týče setkání CKP, tak březnové setkání jsme stihli ještě ve škole, dubnové a květnové setkání pak proběhlo přes videohovor. V březnu jsme probírali, co se bude dít, v dubnu jsme probírali, jak která škola najela na online výuku, a v květnu – jak to teď budeme dělat teď, když některé děti budou ve škole a jiné doma. Takže pro nás byl pravidelný kontakt s učiteli z jiných škol určitě přínosem. 

Velmi pozitivně také hodnotím vaše webináře. Je tam taková milá atmosféra, přednášející to vždy hezky podá. Když jsem doma, tak proč si nepustit webinář a nedozvědět se něco nového? Na základě webinářů používáme některé technologie, např. platformu Jitsi pro setkání CKP. Mým kolegům v CKP jsem také doporučila Flingu. 

Chtěla byste něco vzkázat ostatním učitelům?

Je to mimořádná situace a vyžaduje mimořádné přístupy. Chápu, že neustálé změny jsou únavné, ale důležité je hledat pozitivní stránky věci a způsoby, jak to zvládnout. Nezabřednout v tom, co stejně nezmění, a „nehrabošit“ se v negativech. Nesoustředit se na to, co nejde, ale na možnosti.