Dana Rychlíková je učitelkou v jihlavské mateřské škole Březinova. Má mnohaleté zkušenosti se vzděláváním dětí v předškolním věku. Poslední tři roky pracuje s metodikou Dobrý začátek, o které říká, že je velmi dobře uchopitelná a ucelená a pomohla jí pozitivně změnit klima ve třídě. Největší překážku v osvojení principů metodiky shledává v zažitých frázích, které učitelé mají.

V čem je podle vás metodika Dobrý začátek jiná či inovativní?

Pro mě se jednalo úplnou novinkou a teď, kdy byla metodika doplněna o Kurikulum a Dobrý začátek pro rodiče, už nemám potřebu dalších materiálů. Nyní je metodika velmi dobře uchopitelná a jako návod skvěle ucelená.

Takže už byste nepotřebovala nic doplnit?

Ne, pokud něco chybí, tak například razítka na pochvalu. To se však dá nahradit například gesty. Naše děti se už automaticky chválí poklepáním po rameni. Pracujeme s knihou Hafíka, využíváme Hafíkovy příklady a obrázky, boxík her a některé stolní hry si vyrábíme sami s využitím obrázků Dobrého začátku. Nenapadá mě nic, co bych doplnila.

Pozorujete od zavedení metodiky Dobrý začátek nějaké změny?

Už když se přijde do třídy, je změna cítit v klimatu. Když si učitelka osvojí popisný jazyk, tak je práce s dětmi jiná. I ty nejmenší děti dobře reagují a není třeba pokynů. Změní se i práce s emocemi, vztek se zmírní. Popisný jazyk funguje na každého, jen to každému různě dlouho trvá. Líbí se mi ta vlídnost popisného jazyka v komunikaci, ale je těžké se jí naučit. Mám zkušenost, že paní učitelky těžko odbourávají zažitý styl v komunikaci, pokud ale vydrží, podaří se jim popisný jazyk zvládnout.

Co myslíte, že je největší překážkou v osvojování si popisného jazyka? 

Myslím, že jsou to zažité stereotypní fráze. Pro starší paní učitelky je to ještě těžší. Mně to trvalo 2-3 roky. Pro děti to těžké není, ony jsou více ohebné a změní se snadněji než dospělí. Nicméně v příručce pro učitele i kurikulu Dobrý začátek jsou skvělé návody, takže už mě kolegyně tolik nepotřebují a zkouší si popisný jazyk samy.

Používáte nějaké principy z metodiky Dobrý začátek i mimo školku?

Nejvíce používám popisný jazyk při komunikaci se svými kolegyněmi, rodiči i kamarádkami. Pozitivní oceňování se mi hodí nejen při komunikaci s kolegyněmi, ale i doma s mojí rodinou. Každý rád slyší, když dělá věci správně a něco se mu povede. Jediné, co moc nevyužívám je oddychový čas, protože není moc důvodů, kdy a proč by se měl využít.

A jak tedy řešíte nedodržení pravidel?

Využíváme „pravidla tří“. Dítě ví, že po třetím varování bude jeho hra ukončena. Toto pravidlo nám funguje dobře. Pokud je třeba, s dětmi si promluvíme a spíše situaci následně přehrajeme s maňásky. Protože když dítě posadím na židličku, tak se třeba zamyslí, ale rozhovor je pro nás nejefektivnější. Občas se nám nedaří aplikovat „pravidlo tichého hlasu“, což je dáno velkými počty dětí ve třídách. Ideální by bylo, kdybychom měli méně dětí a stačilo by reagovat jen gestem.

Pociťujete nějaké změny i v kontaktu s rodiči?

Ze začátku rodiče netušili, o čem metodika Dobrý začátek je, zvláště ti, kteří si se svými dětmi neví rady. Před nástupem pošleme rodičům dopis, ve kterém jim nastíníme principy metodiky, na první schůzce s nimi máme i praktické ukázky. V průběhu roku pak rodiče s dětmi dostávají malé úkoly, kdy dítě vypráví rodiči například o novém pravidlu, které se naučilo, vybarví nebo nakreslí obrázek a rodič k tomu napíše krátký text.

Často využíváme návody z Kurikula a příručky pro rodiče. Snažíme se takto rodičům pomoci a ukázat, jak to u nás ve školce děláme a jak by to také mohli zkusit doma. Rodiče nejčastěji řeší vztekání dětí, učíme je, že v takovou chvíli nemá smysl dítě kárat nebo instruovat, což často dělají. Nabízíme jim seznámení s technikou želvího krunýře a s jejím nácvikem.

A při běžné komunikaci s rodiči u vyzvedávání dětí se něco změnilo?

To je těžké, protože není moc čas. Ráno dítě odvedou do školky a běží do práce a po školce běží na kroužky. Pokud je problém, domlouváme si schůzku. Pokud při rozhovoru s rodiči používáme efektivní komunikaci, často předejdeme konfliktním situacím a daří se nám s nimi snáze domluvit. Mám pocit, že i rodiče jsou spokojenější a daleko častěji a bez ostychu s námi komunikují.

Vnímáte tedy větší důvěru ze strany rodičů?

Ano, to určitě. Můžu říct, že opravdu někteří čekají na pomoc a přiznají se, že doma si s dítětem neví rady, a ptají se, jak postupovat. Je to člověk od člověka, záleží, jaké vzorce chování si odnesl i sám rodič ze své rodiny. Občas se až divíme, jak to má rodina nastavené, např. co se týká trestů a odměn, ale často jsou také situace, kdy rodiče dělají to, čeho se dítě dožaduje. Proto rodiče na schůzkách, při návštěvě třídy nebo při herním odpoledni seznamujeme s pravidly ve třídě, s maňásky a půjčujeme jim publikaci Dobrý začátek pro rodiče. Líbí se jim maňásci. Dříve se před dětmi hodně moralizovalo a říkalo se jim, jak se mají chovat, ale maňásci dětem vše vysvětlí a děti na ně skvěle reagují.

Jak maňásky vnímají starší děti?

U starších už nemůžeme mluvit za loutky. Jde o předání informací, ale už se nesnažíme o oživení loutky. Používáme je jako ilustraci správného chování či přiblížení situace. U předškoláků používáme malé maňásky na procvičování, třeba na řešení problémů, seznamování nebo dodržování pravidel.

Jak často maňásky používáte?

Tak jednou týdně, ale záleží na dění ve třídě. Když je nějaký problém, tak třeba i dvakrát, třikrát týdně. Hlavně je využíváme v řízené činnosti na pravidla, emoce, řešení problémů.

Jak pracujete s emocemi dětí?

Používáme hry a činnosti podle situací a využíváme také práci s příběhy. Existuje hodně literatury, která nám práci s emocemi doplní. Rády využíváme knížky například Lentilka pro dědu Edu, Vlk a tma, Divný brach strach, Anna a Anička, Eliáš a babička z vajíčka, Kam až smí smích, Už se nebojím tmy.

Vzpomínáte si na nějakou konkrétní situaci náročného chování dítěte, kde vám metodika Dobrý začátek pomohla?

Měli jsme holčičku s problémem zvládání vzteku a emocí. Neuměla je ovládat, házela věcmi, válela se po zemi, napadala rodiče i učitelky. Teď po dvou letech je ve stádiu, kdy si zaleze na klidné místo, kde nesmí nikdo být, a pracujeme s metodou želvího krunýře, aby neměla tak prudké reakce. Máme štěstí, že je opravdu chytrá předškolačka a velmi se snaží. Teď už na ní poznáme její náladu a stačí zavčas říct klidným hlasem, ať dýchá. Nácvik musí být, když je v klidu, v afektu se nic moc dělat nedá, jen vytrvat, počkat a nechat to odeznít. A následně s tím pracovat.

Co poradit kolegům a kolegyním, kteří by chtěli s metodikou začít?

Není nic lepšího než se zúčastnit setkání Centra kolegiální podpory. Je dobré, aby společně slyšeli, jak metodiku používat, protože studovat ji pouze z knihy není to pravé. Na setkání se sdílejí zkušenosti s osvojováním metodiky, mohou si vyzkoušet práci s maňásky a člověku se to lépe zaryje pod kůži. Nemusí se obávat, když všechno nejde hned, i kolegyním trvalo delší dobu než si osvojili např. komunikaci popisem.